Nastal čas dovolených, tak se omlouváme za možnou prodlevu v odezvě. Jinak vám přejeme krásné léto a pohodové dny.

Dělání je hojivé

Ano, dělání je hojivé. Vzpomeňme jen na legendární písničku Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Nejen, že se v ní zpívá, že dělání je lék, ale ještě ke všemu všechny smutky zahání. Kdo z nás by netoužil po takové čarovné medicíně, jejíž účinky se jeví téměř jako univerzální?

Jsem si jista, že v rámci zvyklostí dnešní uspěchané doby by nejeden z nás s radostí sáhl po zázračné pilulce, která by obratem, ale nejpozději „ihned“ způsobila naše okamžité štěstí, spokojenost, odčarovala by problémy, nemoci, nepříjemnosti a starosti.

Delani-je-lek

Naštěstí pro nás, nic takového neexistuje a nefunguje. Proč naštěstí? Ochudili bychom se o možnost poznání, o cestu vlastního růstu, o získávání a nabývání zkušeností. Ocitli bychom se ve stojatých vodách, které jak známo, bez pohybu zahnívají. A tam, kde není pohyb, kde chybí směr a záměr, tam chybí život. Ukryje se radost, zmizí smích a potěšení, zůstane jen prázdnota, smutek a šeď.

K životu patří i takové chvíle. Jsou to právě ony, které nám zvěstují, že je třeba něco změnit, své postoje a názory, pootočit kormidlem svého života a upravit směr. Taková chvíle může trvat různě dlouhou dobu a většinou není v našich silách ji dopředu odhadnout. I když bychom moc chtěli. Je to přirozené a protože se nám v takové situaci nelíbí a přejeme si ji mít co nejdříve za sebou, toužíme utéct, být pryč a jinde.

A tak se snažíme. Honem, honem, přijít pokud možno rychle na to správné řešení, na ideální možnost, jak z toho ven. A také děláme. Děláme všechno možné, abychom to celé urychlili. Všimli jste si, udělali jste také tu zkušenost, že někdy, ať děláte, co děláte, tak se zkrátka nic nedaří a nevychází, plány se hroutí? Všechno se děje právě obráceně, než potřebujete, zdržuje se, komplikuje a kýžené řešení se vzdaluje.


... A to je právě ono. Není dělání jako Dělání ...


Pokud, lidově řešeno, tlačíme na pilu, vší silou se snažíme, ždímáme vlastní síly až na dno energetických rezerv a stále nejsme spokojeni, nedivme se, že očekávané řešení nejen, že nepřichází, ono se dokonce ještě začíná vzdalovat.

A díky své nepřirozené aktivitě jsme to potom my, kdo se ptáme? Proč se mi to děje, vždyť dělám, co můžu, tolik se snažím.Neni-delani-jako-delani

A to je ono, snažíme se! Takovou zvýšenou a cílenou aktivitou, neúměrně mobilizovanou činností se vzdalujeme sami sobě. Přestáváme být ve spojení s vlastní přirozeností a ženeme se do náruče řízení pouhého rozumu. Chybí nám cit, intuice, zastavení a spočinutí. Teprve tam, v tichu a klidu jsme schopni naslouchat vnitřnímu vedení. Dáme-li šanci své hlučné mysli, aby se ztišila a současně také pokyneme svému vnitřnímu hlasu a dáme mu znamení, že i pro něj je tady místo, teprve tehdy je možné, aby to vhodné řešení pomalu a zlehka začínalo dostávat své obrysy.

Učíme se, že nejlépe pro nás, pro naše příští poznání je důvěřovat. Důvěřovat v plynulý a přirozený chod situací, které se vždy odehrávají přesně tak, jak je pro nás vhodné. Ruku v ruce s poučením z takového vývoje sílí naše poznání, vnitřní síla a důvěra.

A potom si opravdu můžeme vychutnat to vlastní, přirozené Dělání, které je lékem na všechny chmury. A je to tím, že vychází z nás, je naší součástí, plyne jaksi „samo“ a zdánlivě bez našeho přičinění.

Autorka: Romana Junková