Dělání je hojivé

Ano, dělání je hojivé. Vzpomeňme jen na legendární písničku Zdeňka Svěráka a Jaroslava Uhlíře. Nejen, že se v ní zpívá, že dělání je lék, ale ještě ke všemu všechny smutky zahání. Kdo z nás by netoužil po takové čarovné medicíně, jejíž účinky se jeví téměř jako univerzální?

Jsem si jista, že v rámci zvyklostí dnešní uspěchané doby by nejeden z nás s radostí sáhl po zázračné pilulce, která by obratem, ale nejpozději „ihned“ způsobila naše okamžité štěstí, spokojenost, odčarovala by problémy, nemoci, nepříjemnosti a starosti.

Delani-je-lek

Naštěstí pro nás, nic takového neexistuje a nefunguje. Proč naštěstí? Ochudili bychom se o možnost poznání, o cestu vlastního růstu, o získávání a nabývání zkušeností. Ocitli bychom se ve stojatých vodách, které jak známo, bez pohybu zahnívají. A tam, kde není pohyb, kde chybí směr a záměr, tam chybí život. Ukryje se radost, zmizí smích a potěšení, zůstane jen prázdnota, smutek a šeď.

K životu patří i takové chvíle. Jsou to právě ony, které nám zvěstují, že je třeba něco změnit, své postoje a názory, pootočit kormidlem svého života a upravit směr. Taková chvíle může trvat různě dlouhou dobu a většinou není v našich silách ji dopředu odhadnout. I když bychom moc chtěli. Je to přirozené a protože se nám v takové situaci nelíbí a přejeme si ji mít co nejdříve za sebou, toužíme utéct, být pryč a jinde.

A tak se snažíme. Honem, honem, přijít pokud možno rychle na to správné řešení, na ideální možnost, jak z toho ven. A také děláme. Děláme všechno možné, abychom to celé urychlili. Všimli jste si, udělali jste také tu zkušenost, že někdy, ať děláte, co děláte, tak se zkrátka nic nedaří a nevychází, plány se hroutí? Všechno se děje právě obráceně, než potřebujete, zdržuje se, komplikuje a kýžené řešení se vzdaluje.


... A to je právě ono. Není dělání jako Dělání ...


Pokud, lidově řešeno, tlačíme na pilu, vší silou se snažíme, ždímáme vlastní síly až na dno energetických rezerv a stále nejsme spokojeni, nedivme se, že očekávané řešení nejen, že nepřichází, ono se dokonce ještě začíná vzdalovat.

A díky své nepřirozené aktivitě jsme to potom my, kdo se ptáme? Proč se mi to děje, vždyť dělám, co můžu, tolik se snažím.Neni-delani-jako-delani

A to je ono, snažíme se! Takovou zvýšenou a cílenou aktivitou, neúměrně mobilizovanou činností se vzdalujeme sami sobě. Přestáváme být ve spojení s vlastní přirozeností a ženeme se do náruče řízení pouhého rozumu. Chybí nám cit, intuice, zastavení a spočinutí. Teprve tam, v tichu a klidu jsme schopni naslouchat vnitřnímu vedení. Dáme-li šanci své hlučné mysli, aby se ztišila a současně také pokyneme svému vnitřnímu hlasu a dáme mu znamení, že i pro něj je tady místo, teprve tehdy je možné, aby to vhodné řešení pomalu a zlehka začínalo dostávat své obrysy.

Učíme se, že nejlépe pro nás, pro naše příští poznání je důvěřovat. Důvěřovat v plynulý a přirozený chod situací, které se vždy odehrávají přesně tak, jak je pro nás vhodné. Ruku v ruce s poučením z takového vývoje sílí naše poznání, vnitřní síla a důvěra.

A potom si opravdu můžeme vychutnat to vlastní, přirozené Dělání, které je lékem na všechny chmury. A je to tím, že vychází z nás, je naší součástí, plyne jaksi „samo“ a zdánlivě bez našeho přičinění.

Autorka: Romana Junková

Přihlaste se prosím znovu

Omlouváme se, ale Váš CSRF token pravděpodobně vypršel. Abychom mohli udržet Vaši bezpečnost na co největší úrovni potřebujeme, abyste se znovu přihlásili.

Děkujeme za pochopení.

Přihlášení